V sobotu jsme se rozhodli pro depistáž, jinými slovy aktivní vyhledávání nemocných pacientů a podvyživených dětí. Vedl nás k tomu pocit, že nejhorší případy k nám do terénní ordinace nemusí vůbec dorazit. Projížděli jsme poměrně rozsáhlé území po prašných silnicích a nachodili kilometry, navštívili jsme několik vesnic a současně zkontrolovali stav několika podporovaných rodin a darovaných koz či slepic. Naše dnešní zjištění nám potvrdilo, že koncentrace naší pomoci do Fanuelu a okolních vesnic je správná. Nakonec jsme navštívili vesnici Chinkali (čti Činkali), vzdálenou jen pár kilometrů od Fanuelu a od našeho budovaného zdravotního centra. Podle tvrzení náčelníka nebyl v této vesnici s 3000 obyvateli nikdy před námi jiný bílý člověk. Svým umístěním na úpatí skály poskytuje zajímavou scenérii, současně to však přináší problémy s vodou. Po průchodu velkou částí vesnice můžeme říct, že určitě patří k nejchudším místům na naší planetě. Většina dětí byla podvyživená s velkými bříšky ve špinavém otrhaném oblečení. Dětem podle všeho chyběly projevy lásky. Neustále se členů naší skupiny držely za obě ruce nebo se rády nechaly nosit na rukou. Hračkou je pro ně bandaska nebo součástky starého kola. Protože ke studni mají daleko, jsou děti pokryté vrstvou prachu. Jedno z nich si kreativně vyrobilo ozdobu – náramek, na předloktí si natáhlo krabičku od sirupu brufenu, který od nás dostalo před pár dny na horečku.
V neděli za námi do Fanuelu dorazili pacienti z okresního města Mchinji a dokonce z více než 200 km vzdáleného hlavního města Lilongwe. Vloni mi přišlo zvláštní, že za námi do terénní ordinace jedou tak daleko z milionové metropole, po návštěvě místní fakultní nemocnice se tomu však už nedivím. Cestou do Fanuelu jezdíme každý den kolem fotogenické skály s názvem Mlha (v sezóně dešťů se v průběhu srážek vytváří kolem skály mlhový opar). Dnes jsme se rozhodli, že na ní vystoupáme a podíváme se na region, ve kterém se pohybujeme, z ptačí perspektivy. Když znáte stav místních nemocnic, rozhodně nechcete skončit jako pacient, proto jsme se snažili být co nejvíce opatrní. Poslední úsek byl poměrně náročný, vyžadoval i šplhání po stromě rostoucím pod vrcholovým skalním blokem, výsledek ale stál za to. Dohlédli jsme až daleko za hranice Zambie. Následně nás čekalo vesnické shromáždění, kde nám bylo děkováno za pomoc a oceňováno naše nasazení bez nároku za odměnu a za vlastní náklady. My jsme znovu zdůrazňovali, co je důležité systematicky dělat v rámci prevence infekčních nemocí a podvýživy.
Ve Fanuelu se dnes konal pohřeb, umřela 20-letá žena na epilepsii, zřejmě k nám nestihla včas dorazit. Věříme, že díky našemu zdravotnímu centru, kterého stavbu jsme dnes opět kontrolovali, se na diagnózy podobného typu už v této části Malawi už brzy umírat nebude. Po modlitbách jsme se domluvili, že pro děti před setměním uděláme sportovně naučný den. Za sladkou odměnu ve formě bonbónu nebo lízátka měly děti kromě různých soutěží např. přinést alespoň 10 kusů odpadků z okolí. Všechny naše pytle a krabice se naplnily neuvěřitelně rychle, děti sprintovaly tam i zpět a tlačily se u odevzdávky, až jsme to z obav o ty nejmenší museli několikrát přerušit a přeorganizovat. Výsledkem bylo nejen čistější okolí, ale hlavně poučení pro děti i dospělé, že odpadky nepatří na zem a že jejich úklid by měl být samozřejmostí. Stihli jsme toho tedy zase hodně a vrátili se „domů“ jako vždy až po setmění. A to ještě Jiřinka stihla sedíc pod banánovníkem živý telefonický rozhovor pro Český rozhlas Hradec Králové a značkování (štítkování) darovaných koz. Posledního pacienta jsme nakonec řešili ještě večer po návratu v Mchinji.
Z Malawi R. Maďar