Dnes si můžete přečíst další část zápisků z deníku Doc. MUDr. Rastislava Maďara z humanitární mise v Malawi…
VI
Další den jsme se přesunuli na nové místo našich projektů v sousedním distriktu. Po delší době jsme se dostali opět na asfaltovou silnici. Cestou jsme se zastavili za zakladatelem komplexu pro sirotky Home of Hope, kde si zpěvačka Madonna adoptovala všechny čtyři své malawijské děti. Je to charismatický osmdesátník plný energie, který žije pro svůj projekt. Nachází se tam školka, základní i střední škola, sirotčinec, malá klinika a právě teď zakládají i vyšší učení. K tomu všemu musí samozřejmě existovat příslušné zázemí. Madonna za ním jezdí pravidelně, naposledy zde byla minulý měsíc, a oslovuje ho jako otce. Další zastávkou na cestě byla okresní nemocnice v hlavním městě distriktu Mchinji (za britské koloniální éry se toto město jmenovalo Fort Manning podle guvernéra Williama Manninga a známým se stalo i kvůli tragickým útokům lva – zabijáka v roce 1930, které si vyžádaly 36 lidských životů v průběhu 5 měsíců). Pro nové členy naší skupiny byla nemocnice docela šokem. Při pohledu z venku to ještě celkem ujde, uvnitř jednotlivých oddělení je to však dost tragické. Zejména dětské oddělení zanechá na člověku hluboké stopy. Přibližně 150 km za Mchinji jsme znovu odbočili na sever na prašnou cestu a ještě jednou opět doleva za dalších 43 km už směrem na místo našeho ubytování v městečku Kasiya. Každý z nás má svůj malinký pokojík o velikosti asi 6 metrů čtverečních, kam se vejde jen postel s moskytiérou, plastová židle a zavazadlo na podlahu. K tomu je ve zdi zatlučených pár velkých hřebíků jako věšák. Na společnou místnost na osobní hygienu a venkovní záchod ve formě díry v podlaze jsme už zvyklí z Fanuelu.
VII
Následující ráno jsme zamířili po prašné cestě dál do vesnice Tonde, kde máme pracovat a kde na nás už čekaly stovky místních obyvatel. Naší ordinací se na další týden měla stát třída místní základní školy. I když tato základka existuje už 106 let, stále nemá místnosti pro tři ročníky. Jejich žáci se musí učit venku pod stromem. Pokud prší nebo fouká vítr, z výuky není nic. I v první den našeho pobytu zde foukal vítr vířící oblaka prachu, přesto nám děti krásně zatančily, zazpívaly a dokonce i recitovaly o významu naší pomoci. Došlo jako vždy i na proslovy. Říkali, že naše přítomnost je pro ně něco jako zázrak a já jsem zase zdůraznil to, že to nejsme jen my, kdo jim pomáhá, ale i mnoho lidí u nás doma, díky kterým je naše pomoc možná. Ordinovali jsme v jedné velké třídě na čtyřech stanovištích a hezky se navzájem doplňovali. U vchodu jsme měli laboratorní část na vzorky krve, moči a stolice. Pod okny rozložené léky, aby na ně co nejdéle svítilo přirozené světlo. Na okna a dveře jsme si přivezli záclony, aby do třídy nebylo vidět, další přeloženou záclonu jsme používali uvnitř když bylo potřebné dbát na intimitu pacienta při vyšetření nebo zákroku. Lůžko jsme vytvořili z velkého stolu překrytého dekou a operačním povlečením. Zvládali jsme i malé chirurgické výkony v lokální anestezii, excizi adenomu, evakuaci cysty nebo abscesu apod.
VIII
I sem pacienti přijíždí z velké vzdálenosti, z perimetru více než 50 km, někteří cestou ze sousedního distriktu musí dokonce přebrodit řeku. Pacientů bylo tak velké množství, že jsme museli zavést jmenný seznam s pořadím. Přesto docházelo hlavně odpoledne občasně k situacím, kdy jsme se obávali, že dav u vchodu přitlačí na zeď maminku s dítětem na zádech nebo staršího člověka. Proto jsme měli venku neustále tři místní pomocníky, kteří se dav snažili zvládat. Večer jsme vše nechali ve třídě a hlídáním pověřili tři místní muže doporučené náčelníkem a ředitelem školy, za které se nám zaručili. I když ordinujeme ve školní třídě, jsme zásobení léky a dalším vybavením tak dobře, že místní obyvatelé nám říkají chipatala (čti čipatala), tedy v jazyku chi-chewa (či-čeva) nemocnice.
IX
Každý den je velmi podobný, od rána do večera jsme v místnosti kde se věnujeme pacientům. Vycházíme jen občas na toaletu (většinou jen jednou denně, protože nestíháme ani moc pít) a hlavně vybírat akutní pacienty z davu. Oběd je jen krátký na proteinovou tyčinku, o kterou se ještě dělíme s našimi tlumočníky do jazyka chi-chewa. Těsně před polednem za námi přijela vzácná návštěva, jedna z nejváženějších osobností této země, s americkým vzděláním i přízvukem, možný příští prezident Malawi Dr. Chakwera. Nám osobně i všem dalším podporovatelům v naší zemí poděkoval a to dokonce i českým slovem Děkuji. Jako dárek od nás dostal velkou českou vlajku. Bylo to moc příjemné setkání, navíc jsme se chvíli mohli ohřát na sluníčku a z asi 3 tisíců diváků vybrat ty, kteří vypadali, že jsou na tom zdravotně nejhůř. Večer se zase vracíme z Tonde do městečka Kasyia a následně poměrně brzy, alespoň v porovnání s domovem, se unaveni ukládáme ke spánku.
X
Teplota v noci klesá k 5 stupňům Celsia, takže spím v mikině a kolem 3.-4. hodiny ranní, kdy je nejchladněji, si ještě musím přes spacák přechodit deku. Člověk se vůbec nediví, že vedle malárie trpí děti nejčastěji infekcemi dýchacích cest, nemají totiž pořádné oblečení ani přikrývky. Situaci navíc komplikuje všude přítomný prach, nepršelo už několik týdnů. Počty ošetřených pacientů se každý den zvyšují, musíme pracovat stále rychleji, přijíždí za námi dokonce i z hlavního města. Tam je sice velká nemocnice a my improvizujeme ve škole, přesto se naše reputace díky kvalitě naší práce šíří ústním podáním rychle a daleko. Přednostně bereme akutní případy, pacienty, co se už ani neudrží na nohou, malé děti s vysokou horečkou, dýchacími obtíži, astmatem, epilepsií atd… O léčbu však samozřejmě mají zájem všichni čekající a my to musíme udělat tak, aby naší pozornosti neutekl ani jeden vážnější případ. Počet pacientů za den přesahuje dvě stě, v pátek se dokonce blížil ke třem stovkám.
XI
Následující den jsme se rozhodli prozkoumat okolní osady, vyhledávat v nejchudších vesnicích podvyživené děti a pacienty, kteří by nedorazili za námi. Celkem jsme navštívili 7 vesnic, ve třech z nich jsme darovali kozy s podmínkou, že první narozené kůzlátko se musí – jako vždy u našich projektů – darovat jiné chudé rodině. Tím jsme tento projekt zavedli už ve třetím kraji Malawi. Chudým rodinám jsme rozdávali darované oblečení, ponožky, boty, hračky, deky upletené seniorkami v Rychvaldu u Karviné, vitamíny, výživu i léky. Zaznamenali jsme i několik případů kwashiokoru, těžké, život ohrožující formy malnutrice. Samozřejmě jsme podnikli kroky, aby se z něj děti postupem času dostali. Na mnoha místech venkova jsme viděli snahu místních obyvatel o lov myší a netopýrů, které jsou pro některé (rozhodně však ne pro všechny) obohacením jídelníčku. My se však bez toho určitě obejdeme.
Náčelník poslední navštívené vesnice, kde bylo podvyživených nejvíce, byl viditelné dojatý. Tento postarší muž dlouho tiše stál se slzami v očích a na konec pronesl plamenný děkovný projev. Příště budeme jejich vesnici věnovat velkou pozornost. Velká bříška některé děti už skoro neunesly. V centru našeho zájmu bude příště i místní škola, je to právě lepší vzdělání, které může přinést rozvoj této země po všech stránkách. Škole jsme věnovali darované propisky, poznámkové bloky a výukové materiály, do budoucna je zásobíme ještě více. Pokud se nám podaří získat dostatek finančních prostředků, pomůžeme jim se stavbou chybějících tříd a malé knihovny. Všude, kde se objevíme, rodičům zdůrazňujeme, aby děti posílali do školy, i když je to často daleko a pomoc dětí na poli by se hodila. Chybějící základy vzdělání už potom nikdy nedoženou a bude to pro ně znamenat hendikep na celý život. Malawi, tak jako každá jiná země světa, potřebuje vzdělané lidi.