Etiopské aerolinie nás na cestě do Malawi dvakrát příjemně překvapily. Na náš let z Vídně nasadily moderní Boeing 787 Dreamliner, který ve své výbavě mnoho evropských leteckých společností včetně ČSA nemá. Letí rychleji, téměř 1000 km/hodinu, je tichý, má větší okénka a nižší spotřebu paliva.
Druhé překvapení přišlo ve chvíli, kdy naše další letadlo zaparkovaly před odletem z Addis Abeba do Lilongwe přímo před nejznámějším letadlem světa – majestátním Air Force One amerického prezidenta Barracka Obamy.
Po příletu do hlavního města Malawi nám nejdříve změřili bezkontaktním teploměrem tělesnou teplotu (jestli kvůli Ebole nebo MERSu nevíme, možná z obou důvodů) a protože ani jeden z nás nejevil známky uvedených nemocí, postoupili jsme k dalšímu zdravotními úředníkovi, který nám zkontroloval pasy, zda nepřilétáme ze zdravotně rizikové oblasti, např. s výskytem žluté zimnice. V tom případě by po nás požadoval předložení očkovacího průkazu.
O pár desítek metrů dál za imigrační pasovou kontrolou už stál a mával náš místní kolega Aaron. Zařídil pro nás udělení vstupních víz přímo na letišti, jinak bychom museli před odletem poslat naše pasy na ambasádu Malawi do Berlína. (Tuto věc nemohla včera za nic na světě pochopit úřednice na letišti ve Vídni a trvalo asi hodinu a půl, než jsme o tom nakonec přesvědčili jejího nadřízeného.) Po vyplnění formuláře, zanechání otisků všech prstů a skenu oční rohovky nám bylo uděleno povolení vstupu do Malawi. I tato chudá země se v dnešní době snaží udržet svou bezpečnost díky moderním technologiím, velmi pravděpodobně je však dostala darem z vyspělého světa. U výdeje zavazadel jsme zjistili, že nám to největší a nejtěžší nedorazilo, na letišti ve Vídni jsme jej odbavovali zvlášť a kde skončilo nebyl nikdo v Malawi schopen říct. Následovala tradiční výměna peněz, kde jsme po sjednání výhodnějšího kurzu dostali jako vždy za tisíce dolarů milióny kwacha (čti kvača) a drtivou většinu z nich jsme utratili hned na první zastávce v Lilongwe – ve velkoskladu léků. Nakoupili jsme léky na diagnózy, které se u nás běžně nevyskytují jako malárie nebo bilharzióza, tekuté formy a infuzní roztoky, které by byly příliš těžké a jejich transport z Evropy tím pádem příliš finančně nákladný a mnoho dalších. Jaké diagnózy jsou nejčastější víme už z minulých let, takže kromě antibiotik a antiparazitik nechyběly ani léky na astma či epilepsii – s touto diagnózou nás další den navštívil v naší nemocnici i její první pacient, který dorazil těsně po záchvatu. Před odjezdem z Lilongwe jsme se zastavili i v potravinovém obchodě, jídlo si do Fanuelu totiž musíme přivézt. Nechyběl velký pytel rýže i brambor, máslo, marmeláda, trochu zeleniny a vajíčka, které jsme druhý den ráno uvařili a většinu rozdali podvyživeným dětem s velkými bříšky. Po více než 3 hodinách jízdy jsme dorazili k nemocnici ve Fanuelu, vyložili tam nakoupené léky a pokračovali ještě pár kilometrů do místa našeho pobytu. Byli jsme kolem půlnoci už tak unavení, že nám ani nevadilo, že nemáme tekoucí vodu, elektřinu, mobilní či internetovou síť a dokonce ani sedací splachovací záchod. Vytáhli jsme spacáky, položili je na rohože rozložené na podlaze a usnuli…